z r c a d l o

Nemůžu pochopit, jak si tak krásný člověk - a troufnu si říct, že objektivně krásný - může připadat nejistý.

Zdá se mi to vlastně úplně zvrácené. Měřeno povrchními měřítky je ten kluk jednoduše perfektní - nezacházím teď vůbec do žádné vnitřní damage, mluvím jen o všem, co jako bežný pozorovatel vidím zvenku. 

... Jenže ono to nejde, že? Ignorovat to rozbité uvnitř. Lack of love. Všechno, co měl dostat a nedostal. Chtěla bych ho obejmout a ujistit, že je v bezpečí. Že je fakt krásný a že všechno čím je, úplně stačí, protože je kromě toho povrchního, na čem vlastně v konečném důsledku vůbec nezáleží, taky laskavý a krásný uvnitř. Chtěla bych, aby to na chvíli fakt cítil - to, že všichni takoví jsme. Že jsme všichni d o s t .  Že tak jak jsme, že to stačí. Chtěla bych ho zahrnout touhle všeobjímající láskou, aby hojila a hladila a ujišťovala. Chtěla bych, aby se nemusel bát toho, kým je. 

Chtěla bych pro něj udělat všechno to, co bych chtěla udělat pro všechny lidi na světě - a co bych měla v první řadě udělat sama pro sebe. 

Nepřestane mě asi překvapovat, jaká krásná zrcadla mi ten nahoře posílá.